Finding Myself

Nad napsáním tohohle článku přemýšlím už delší dobu. A to protože je plný "co když". Co když nevíte co přesně chcete v životě dělat? Co když to víte, ale nevíte jak toho dosáhnout? Co když máte určité kariérní možnosti, ale není to to, co by vám vyhovovalo a chtěli byste dělat? Co když je to, co chcete dělat založeno na tom, aby vás ostatní měli rádi a oni vás rádi nemají?

Co když znáte svůj cíl, jak toho ale dosáhnout? Nikdo vám neřekne co dělat step by step. A i když jste ochotní tomu obětovat svůj volný čas a chcete si za tím jít, nikdo vám nezajistí, že to, co jste obětovali a kroky, které jste ušli, jsou ty správné. Nikdo vám bohužel nedá napsaný návod na to, ja se stát úspěšnou modelkou, blogerkou, moderátorkou, reportérkou atd. atd. A přitom by se to tak hodilo, no ne? Aspoň mně, protože si poslední dobou přijdu trochu ztracená. Neděsí mě žádná trnitá cesta, kterou bych se musela prosekat, ale děsí mě, že nevím, která je ta správná.

Taky na sobě cítím trochu tlak, který mi přijde, že je tak nepřímo na naší generaci. Očekává se od nás totiž, že umíme aspoň dva nebo tři cizí jazyky (plynně samozřejmě), procestovali jsme přinejmenším celý svět, máme vysokou školu, skvělou práci, ve které si vlastně můžeme dělat co chceme a taky pracovní dobu, která nemá víc jak 4 hodiny. A nevím jak vám, ale mně někdy fakt přijde, že nade mnou vidí černý mrak očekávání, která musím splnit. 

Sice mám školu, brigádu, blog, chodím cvičit, ale stejně mi přijde, že toho mám málo a měla bych dělat víc. Všichni by měli dělat víc. Když přijdu domů z práce a koukám na televizi, tak stejně jen přemýšlím nad tím, že bych měla ještě něco dělat, protože to nestačí.

Ale víte co? Stejně si po tomhle kolotoči tlaku a stresu z budoucnosti vždycky řeknu, že je hlavní se z toho nepos... Vždyť jak se říká - nikdo učený z nebe nespadl. A každý člověk je jiný, takže bychom se neměli měřit podle ostatních. A i když to pro mě není vždycky lehké to tak brát takhle s klidem, protože jsem cíťa a často mám pocit, že mě tíží celý svět, nakonec si řeknu, že stejně ještě studuju. Mám čas na to rozmyslet si co chci dělat. Mám čas dělat přešlapy, chyby a získávat zkušenosti. Ale můj momentální cíl je naučit se, se tolik vevnitř nestresovat a naučit se vážně vypnout a nepřemýšlet tolik nad tím, že nevím jaký bude můj další životní krok.

Así ten článek nemá úplně hlavu a patu, ale jsou to tak nějak moje pocity v kostce. Tak snad se vám líbil. Napište mi jak vidíte svojí budoucnost vy a jestli si taky někdy připadáte pod stejným tlakem. Budu moc ráda za vaše komentáře :)